Autentický hlas – 𝒐𝒃𝒚𝒄̌𝒆𝒋𝒏𝒚́ 𝒉𝒍𝒂𝒔
Autentický hlas je jako termín v ezo podání dost populární. Pardon, tak to nemyslím.
𝐇𝐥𝐚𝐬 𝐨𝐝𝐫𝐚́𝐳̌𝐢́ 𝐭𝐨, 𝐜𝐨 𝐬𝐞 𝐝𝐞̌𝐣𝐞 𝐯 𝐧𝐚𝐬̌𝐞𝐦 𝐭𝐞̌𝐥𝐞 𝐢 𝐜𝐨 𝐬𝐞 𝐝𝐞̌𝐣𝐞 𝐬 𝐧𝐚𝐬̌𝐢́ 𝐩𝐬𝐲𝐜𝐡𝐢𝐤𝐨𝐮. A hlavně ZNÍ PODLE TOHO, JAK JSME UPLÁCANÝ – tedy měl by znít. Prostě pokud máme dlouhý krk a hrtan trochu níž, patrně budeme mít tmavší barvu hlasu, problémy s přechodovými tóny. Pokud budeme mít dlouhé hlasivky, budeme mít větší šanci na velký rozsah hlasu (v tu chvíli to bude hodně záležet na naší práci s hlasem). Když máme hrudník jako sud, patrně se bude jako sud i ozývat v našem hlase. Pokud nemáme dobře prostupné vedlejší nosní dutiny, budeme znít poněkud tlumeně a možná zahuhňaně… Určitě by foniatři našli podstatně více parametrů určujících barvu hlasu.
To, jak jsme uplácaný a jak by náš hlas měl znít obyčejně je STRAŠNĚ DŮLEŽITÝ. Je to většinou totiž ideální střed k dalším změnám, barvám a rozvoji celkově. Jenže nám to zní většinou příliš obyčejně, nehodnotně…a tak šup, jdem vyrábět ten správný hlas- třeba jako má ta sexy blondýna v muzikálu!
V poslední době ke mně přichází profesionální muzikálové zpěvačky a říkají – já jsem nějak ztracená ve svém hlase. Nedivím se… V muzikálech totiž hodně zpěvaček zní jako 𝒖𝒏𝒊𝒗𝒆𝒓𝒛𝒂́𝒍𝒏𝒊́ 𝒎𝒆𝒛𝒛𝒐𝒔𝒐𝒑𝒓𝒂́𝒏 což je pochopitelné, když zpívají roli do které se mají “obléci”. Jenže ony tak zpívají i kdekoliv jinde. Pak nepoznáme po zvuku jednu krásku od druhé, ač jsou tak šikovné a talentované. Jasně, takhle se vedou zpěvačky na muzikálových školách. Ale ono to není jenom tím.
To je to, proč mi připadají školy jako CVT neo Estill tak nebezpečné. Najít hlas, který odpovídá tomu, co jsem já po duševní, emocionální a jiné stránce a jak jsem narostlá je většinou dlouhá a náročná cesta. Máme tendenci se přetvařovat. Všichni. Já taky -když poslouchám některé své nahrávky ze zkoušek, tak se většinou nepochválím. Když nám CVT a Estill nabídne, že bychom mohli znít jako nějaká hustá hvězda, jdem do toho, že jo? Protože přece ten náš hlas je moc obyčejný. Jenže teď – koho rádi posloucháte? Nejsou ty hlasy dost často tak obyčejné, že by to mohl být váš soused? To nemluvím o opeře – tam je určitě žádoucí jít po velkém zvuku. Je to charakter toho oboru. Není z hlediska “kvality zpěvu” třeba Norah Jones moc dyšná a nepříliš dynamická? Třeba moje oblíbená Rebekka Bakken dost mňouká. Mňau 
Nejhorší na tom je, že když to pátrání po tom našem středu odložíme na později, nebo se rovnou pustíme do práce na NĚJAKÉM VELKÉM hlase a zvuku, vrátí se nám to většinou ve větší únavnosti hlasu nebo v menších možnostech nějakého dalšího rozvoje. Ten náš obyčejný hlas je totiž náš střed, ze kterého bychom měli vycházet a ke kterému se vracet. 
Pak je třeba zrovna Estill k nezaplacení nápomocná.
A pokud vás stále láká ten velký neuvěřitelný hlas, zkuste si vybavit videa z pěveckých soutěží, která kolují po sociálních sítích. Někdo s neuvěřitelným hlasem zpívá a nám padá čelist. A kdo z vás jde a hledá hned jeho profil na Spotify, na Youtube, nejbližší koncerty… a kdo si pamatuje jejich jména? Asi některá jo, ale tam asi bylo ještě něco jiného, než jen velký hlas, že?