V poslední době slýchám od svých sboristů a studentů, že mají pěveckou krizi (asi je krizové období). Když se ptám, co je trápí odpovědi bývají:
Furt nezpívám dost pevně, zněle, čistě, v některých místech jsem nepřesně. Nelíbí se mi barva mého hlasu (je to uskříplé, šustivé, moc nějaké…). Nejsem dobře v rytmu, neumím dát písni ten správný výraz a tak dále. Občas se někteří cítí tak mizerně, že chtějí přestat zpívat.
Jenže když se o konkrétních problémech začneme bavit, ukáže se, že dotyčný zpívá třeba podstatně přesněji než dřív. Jenže se mu zlepšilo i slyšení, a tak slyší drobnější odchylky a tím pádem má pocit, že zpívá hůř než dřív. Ti, kteří si stěžují na barvu hlasu, jsou schopni svůj hlas lépe ovládat a zároveň slyšet drobnější barevné rozdíly. A tak se to opakuje i s dalšími problémy. Samozřejmě se objevují krize, které vznikly kvůli nějaké indispozici, ale o těch psát dnes nechci.
𝑲𝒓𝒊𝒛𝒆 𝒕𝒐𝒕𝒊𝒛̌ 𝒄̌𝒂𝒔𝒕𝒐 𝒑𝒓̌𝒊𝒄𝒉𝒂́𝒛𝒊́, 𝒌𝒅𝒚𝒛̌ 𝒛𝒂𝒄̌𝒊́𝒏𝒂́𝒎𝒆 𝒗𝒆̌𝒅𝒆̌𝒕 𝒗𝒊́𝒄 𝒂 𝒔𝒍𝒚𝒔̌𝒆𝒕 𝒗𝒊́𝒄. Najednou víme přesněji, co bychom od svého hlasu rádi, a tak se před námi objeví hora dalších přání a úkolů, o kterých jsme před časem neměli tušení. Často mi ti zpěváci v krizi pokládají podstatně složitější a erudovanější otázky než dřív. 𝘛𝘢 𝘴𝘪𝘵𝘶𝘢𝘤𝘦 𝘣𝘺́𝘷𝘢́ 𝘢𝘻̌ 𝘷𝘵𝘪𝘱𝘯𝘢́ když se mě ptají na něco, o čem před pár měsíci neměli tušení. Oni se přitom cítí mizerně (že to neumí), zatímco já jsem celá nadšená, co všechno nového ví a slyší. Většinou chvíli trvá, než si uvědomí, že se vlastně zlepšili a posunuli dál.
Jak z takové krize ven?
Ideální je, pokud můžeme porovnat své schopnosti před časem a nyní díky nějaké nahrávce. Často však stačí, když si vzpomeneme na to, co nám dřív dělalo problém a teď se to zdá lehké.
Stejně však považuji nejdůležitější argument PROČ ZPÍVAT to, že nás to baví a dělá nám to dobře. Ostatní je vedlejší. Samozřejmě můžeme sledovat i další cíle, ale pokud nás to baví a dělá nám to dobře, není důvod cokoliv vzdávat.