Dýchání je minové pole v mezi učiteli zpěvu a fyzioterapeuty. Každý má tu zaručeně nejsprávnější svoji metodu (Taky takovou mám 
). I proto se tomuto tématu na této stránce vyhýbám a o dýchání mluvím jen při osobních setkáních.
Z mého pohledu je správný dech ten, při kterém:
1. Se vám dobře mluví i zpívá
2. Umožňuje vám mluvit a zpívat dost nahlas, dost dlouho a dost vysoko. (Nemyslím žádné extrémy, ale normální větu…)
3. Nevytváří ve vašem těle žádné zbytečné napětí.
4. Můžete takhle dýchat ideálně furt.
5. Cítíte se klidní, když takto dýcháte. Nemotá se vám hlava ani překysličením, ani se necítíte přidušení.
(Asi bych našla další body a klidně je sem přidejte.)
Jedna věc mi ale přijde podstatná. Při nádechu je třeba mít 𝘙𝘌𝘓𝘈𝘛𝘐𝘝𝘕𝘌̌ 𝘜𝘝𝘖𝘓𝘕𝘌̌𝘕𝘌́ 𝘉𝘙̌𝘐𝘊𝘏𝘖. Protože je dýchání „do břicha“ nyní něco, co se vyslovuje jen potichu, tak když se občas zmiňuji o uvolněném břichu, protáčí někteří oči. Rozhodně to neznamená VYTVOŘIT VÝSTAVNÍ PUPEK. To neeee, při takové činnosti zaměstnáváme většinou šikmé břišní svaly a k uvolnění to má daleko. Jenže většina z nás to bříško zatahuje a pak bránice moc dolů nemůže. Mít povolený střed těla taky není ono. Když si ale sedneme rovně na balon a udržíme se dobře narovnaní a k tomu lehce povolíme stažené bříško, můžeme zjistit, že se nám dýchá lépe, dech je hlubší a zpomalí se tempo.
Ostatně naše vnitřní orgány nám často za takové povolení také poděkuji.
Velké napětí v břiše často nahrává refluxu ve všech jeho podobách.
Taky mám občas pocit, že bych to bříško mohla mít menší. Připomínám se pak orientální přísloví: 𝘡̌𝘦𝘯𝘢 𝘣𝘦𝘻 𝘣𝘳̌𝘪́𝘴̌𝘬𝘢 𝘫𝘦 𝘫𝘢𝘬𝘰 𝘯𝘦𝘣𝘦 𝘣𝘦𝘻 𝘩𝘷𝘦̌𝘻𝘥.
A jak to mají muži?