Bezpečný prostor

Bezpečný prostor

Bezpečný prostor je velmi důležitý pro zpívání, mnozí z vás mají zážitky z hudební výchovy, kdy je někdo zkoušel před tabulí ze zpěvu a často vás to negativně ovlivnilo na dlouhá léta. Samozřejmě koncerty a pěvecké zkoušky moc bezpečného prostoru neposkytují, ale ve výuce zpěvu považuji toto za naprosto zásadní. Stejně tak i ve skupinách, které se nějakému pěveckému vývoji věnují.

Hrtan je řízen částí mozku, které se často označuje jako plazí mozek a který nám moc prostoru k vědomému ovládání neposkytuje. Ovládnout hrtan, aby se nám nestáhl při strachu a úzkosti, je velmi těžké, což je právě dáno plazím mozkem. Také proto se zpěv často učí pomocí pocitů a představ. HLAS je vlastně pro všechny něco jako výkladní skříň a nechceme znít špatně a nehezky, což je ale často cesta k něčemu novému, jak s hlasem můžeme pracovat. V bezpečném prostoru si to nehezké můžeme dovolit a tím rychleji růst. Vytvořit pocit bezpečí na hodinách je úkol pro obě strany a často se to nedaří zcela. Také mi chodí na hodiny studenti, kteří říkají, jak jim to u mě jde hůř, než doma, což je ukázkou toho, že se bezpečný prostor ještě úplně nedaří.

VĚDA x ZPĚVÁCI

Nedávno jsem byla na online workshopu o hlase, kde jeden skvělý vědec mluvil o tom, že s ním učitelé zpěvu nechtějí mluvit a nezajímají se dostatečně o vědecké poznatky. Vzápětí se jej nějaká účastnice zeptala na základní anatomický termín a on jí odpověděl, že TO MÁ PŘECI KAŽDÝ ZPĚVÁK VĚDĚT! (čímž rozhodně nezapůsobil tak, aby s ním výhledově chtěla mluvit ). Vypadá to, jakoby hlasoví vědci a lékaři řešili něco jiného, než zpěváci a učitelé zpěvu. Jako kdyby vědci na hlas koukali jako na soubor svalů a chrupavek, zatímco zpěváci potřebují pracovat podstatně víc s emocemi a pokud jim anatomické znalosti nepřináší žádný benefit, neláká je pátrání po souvislostech. Určitě to není tak polarizované, ale propojení je málo, což je škoda na obou stranách. Mě třeba anatomie a vše, co se děje v těle při zpěvu, děsně zajímá. Tenhle přístup zase nese riziko, že se ze zpěvu stane sportovní hrtanový výkon a hlasový modeling bez emocí.

ZPĚVÁCI x ZPĚVÁCI

Když jsem studovala Ježkárnu, tak nějak se „vědělo“ kdo učí dobře, kdo zpívá dobře, jak je to dobře a co dobře není… Teď nemluvím o tom, že někdo svoje studenty poškozoval, ale spíš byla jasně estetika a cesty, kudy na to. Bylo to dost svazující. Někdy v tu dobu začal fungovat Hlasohled a pro mě bylo nejzajímavější, když jsme v roce 2009 zpívali s Tzvetankou Varimezovou bulharské písně. Učila nás, jak vytvořit ten správný ostrý zvuk, za který by nás nikdo na konzervatoři nepochválil (CVT by to označila patrně za edge). Bylo to pro zpěv bulharských písní adekvátní a některým se tak zpívalo dobře, některým ne… Teď už je snad na hudebních školách situace jiná, stále se ale mezi učiteli a školami vedou spory co je správné (třeba dýchání je úplným minovým polem) a učitelé zpěvu spolu raději nemluví. Přiznám, že i já z toho mám strach – a hodlám ho překonávat :-D! Hlasohled přináší každý rok neuvěřitelnou paletu pohledů na zpěv a tím mi přijde zcela výjimečný. Můžete si jako jednohubky vybírat to, co vás oslovuje.

Tady vám také nabízím jednohubky pro inspiraci, ale víc z technického úhlu pohledu. Jsou to ale jen NABÍDKY K INSPIRACI. Nic, co bych vydávala za svatou pravdu. Byla by škoda je ze strachu nepouštět ven, když to může pomoci třeba jen jednomu člověku.