Pak patříte mezi většinu populace. Většině lidí se jejich vlastní hlas nelíbí.
Nemyslím teď intonaci při zpěvu ani technické nedostatky. Mluvím o barvě hlasu. O tom zvláštním pocitu, který zažijeme, když se slyšíme na nahrávce a napadne nás: „𝘛𝘢𝘬𝘩𝘭𝘦 𝘰𝘱𝘳𝘢𝘷𝘥𝘶 𝘻𝘯í𝘮?“
Tenhle problém se netýká jen běžných smrtelníků. Setkávám se s ním i u skvělých zpěváků, herců nebo profesionálních mluvčích. Lidé, jejichž hlasy obdivujeme a rádi posloucháme, mívají ke svému vlastnímu hlasu často stejně kritický vztah jako kdokoli jiný.
Proč tomu tak je?
Možná proto, že každý z nás má představu, jak by chtěl znít. Někdo touží po hlubším hlasu, někdo po jemnějším, někdo po větší rezonanci nebo klidu. Jenže většina lidí vlastně neví, proč se jim jejich hlas nelíbí.
Když jsem nad tím přemýšlela u sebe, došla jsem k překvapivému zjištění. Ve svém hlase neslyším jen zvuk. Slyším také samu sebe, svě vlastnosti, které na sobě NEMÁM RÁDA.
Když poslouchám některé své nahrávky, slyším v nich neklid, občas až zběsilost, netrpělivost, neukotvenost nebo přílišnou důležitost. Ne vždy a ne všude. Ale slyším je tam.
Slyšíte je tam také? Dost možná ne. A právě to je zajímavé.
To, co v našem hlase slyšíme my sami, často neslyší ostatní. Mnohdy totiž neposloucháme jen hlas. Posloucháme vlastní představy o sobě, své obavy i vlastnosti, které na sobě nemáme rádi.
Všímám si, že když slyším cizí hlas, který ve mně vyvolává podobný pocit, často mi není příjemný. A když se nad tím zamyslím, nejde ani tak o hlas samotný. Spíš o vlastnost, kterou v něm rozpoznávám a která mi vadí u mě samotné.
Nedávno mi jedna klientka řekla, že ve videích pro Zpívám.cz zním velmi naivně. Protože sama sebe považuji spíše za cynickou obludu, docela mě to potěšilo. Naivita mi v hlase vlastně nevadí.
Možná je jedním z důvodů, proč nám trvá tak dlouho přijmout vlastní hlas, stejný důvod, proč se učíme přijmout svůj vzhled.
Jak dlouho nám trvalo smířit se s tím, co vidíme v zrcadle? Nebo se to ještě nepovedlo?
Zrcadla máme všude. Ve své zkušebně mám zrcadlo přes celou stěnu a jedno dokonce i na stropě. Muzikoterapeut Zdeněk Šimanovský kdysi při pohledu na ně prohlásil:
„𝙏𝙖𝙙𝙮 𝙨𝙚 𝙢𝙪𝙨í 𝙥ř𝙞𝙟𝙢𝙤𝙪𝙩 ú𝙥𝙡𝙣ě 𝙠𝙖ž𝙙ý!“
Tak definitivně bych to neviděla. Ale rozhodně na tom pracuji – se svými klienty i sama se sebou.
Zrcadlo samozřejmě nenahradí nahrávku hlasu. Přesto nám může pomoci přijmout sebe sama i svůj autentický zvuk.
Poslouchat vlastní nahrávky bývá náročné. Proto někdy začínáme jednodušeji. Stačí si dát ruce před uši. Najednou slyšíme svůj hlas trochu jinak – podobněji tomu, jak ho slyší ostatní.
A právě tehdy může být zajímavé zaposlouchat se.
Co mi na mém hlase vlastně vadí? Je to opravdu barva hlasu?
Nebo v něm slyším něco, co se mi nelíbí na mně samotné?
Držet ruce před ušima dlouho není úplně pohodlné, a tak jsem si nechala vyrobit velké uši na čelence. Když si je nasadím a podívám se do zrcadla, stane se něco zajímavého. Najednou jsem méně vážná, méně důležitá a celá situace získá nadhled.
A s nadhledem se vlastní hlas přijímá mnohem snáz.
Někdy stačí změnit úhel pohledu. Nebo si nasadit uši.
(A poslechnout si svůj hlas o něco laskavěji.)